Kde končí hranice lidské solidarity?

Cesty EVS dobrovolníků jsou nevyzpytatelné a mě zavedly na místo, které jsem nečekala, že kdy v životě navštívím. Před odjezdem na Kypr se mě pár lidí vyptávalo, zda budu pracovat i s uprchlíky a já samozřejmě bez zaváhání odpovídala, že rozhodně ne. Dobrovolná činnost tohoto charakteru nebyla součástí našeho projektu a smlouvy o spolupráci, nicméně naše asociace byla koncem listopadu oslovena s prosbou o pomoc na chystaném eventu, který nás natolik zaujal, že jsme nemohli říci ne. V krátkosti se zde pokusím objasnit problematiku migrace uprchlíků, která mi byla ještě před třemi měsíci velkou neznámou a jsem nesmírně vděčná, že se mi naskytla možnost dozvědět se o tomto fenoménu posledních let něco více. Nejsem právník ani odborník na lidská práva a můj laický pohled je založen na zkušenostech ze čtyřměsíční práce s migranty. Uprchlický tábor se pro mě stal místem, kde jsem si naplno uvědomila význam slova dobrovolnictví, a také začala přemýšlet nad otázkou, kde že se to vlastně nachází hranice mé solidarity a soucitu s druhými.

Ač je Kypr svou geografickou polohou situován v blízkosti států, ze kterých proudí do Evropy největší počet migrantů, situace zde není nikterak dramatická. Důvodem je migrační politika, kterou zastává kyperská vláda. Kypr, na rozdíl od většiny států EU, rozlišuje dva stupně ochrany. Žadatelé o azyl mohou dostat refugee status (status uprchlíka), nebo pouze subsidiary protection (dolňková ochrana), která jim však neumožňuje legálně žít a pracovat na území Kyperské republiky. Podle statistik UN refugee agency data (www.unhcr.org) v rozmezí let 2002-2017 byly schváleny pouze 2% žádostí o azyl (přesně 2 351 žádostí), 15% žadatelů (6 887) obdrželo doplňkovou ochranu a 44 376 žádostí bylo odmítnuto. Striktní pravidla, která vláda nastolila před čtyřmi lety byla často kritizována veřejností, další pravdou je však i fakt, že mnoho obyvatel Kypru nemá o existenci tábora nejmenší ponětí.

A co že se to vlastně děje s lidmi, kteří doputují na území Kyperské republiky?  Nejprve jsou podrobeni důkladné zdravotnické prohlídce v centru pro uprchlíky nedaleko Nikósie. Po absolvování potřebných očkování jsou převezeni do uprchlického tábora, který je situován nedaleko dálnice ve směru Limassol - Larnaca, ve vesnici jménem Kofinou. Široko daleko není nic, krom starých olivovníků a opuštěné budovy bývalých zvířecích jatek, vskutku poetické. Prostor tábora je obehnán zdmi a ostnatým drátem, domky pro rezidenty připomínají stavební buňky, naleznete zde dětské hřiště a zónu pro workout. Jedna bytová jednotka má zhruba 9 m², na této ploše bydlí až osmičlenné rodiny, záleží vždy na počtu dětí. V první části areálu žijí jednotlivci, v druhé pak rodiny s dětmi. Na první pohled byste řekli, že mají vše, sama jsem tak uvažovala. Ano mají střechu nad hlavou, co pít a jíst, jsou v bezpečí. Vzpomeňme ale na Maslowovu pyramidu, lidé potřebují uspokojit nejen základní potřeby, a tak je jedním z největších problémů v táboře psychický stav jeho obyvatel. Komunikovat s migranty, snažit se vykouzlit úsměv na tváři dětí, šířit dobrou náladu a naději - to bylo spolu s distribucí šatstva a hygienických prostředků získaných z různých sbírek hlavní náplní naší činnosti v táboře. Vše začalo začátkem prosince, kdy naši asociaci oslovil spolek nezávislých dobrovolníků s prosbou participovat na přípravách oslavy Nového roku v uprchlickém táboře. Ač jsme měli mnoho možností (upřímně řečeno mnohem atraktivnější povahy), kterak strávit závěr roku, já a Gabrielle jsme nakonec souhlasily. A tak jsem přivítala rok 2018 způsobem, který jsem ještě nezažila a dost jistě již nikdy nezažiji. Paradoxně to byla jedna z nejhezčích oslav, přestože strávená s tolik odlišnými lidmi, ve zcela cizím prostředí. Údajně se jednalo o jedinou hromadně organizovanou party pro uprchlíky po celé Evropě. Atmosféra byla úžasná, energická a bezprostřední. Skvěle ji zachycuje toto krátké video (autorem je má kamarádka, taktéž dobrovolnice, Melissa Zanga). Společnými silami jsme připravovali jídlo, výzdobu a karaoke produkci. Pod taktovkou kuchaře ze Sýrie se uvařily tradiční arabské pokrmy, které doplnily dary od kyperských sponzorů. Během celého večera se od mikrofonu prakticky nehnul jeden egyptský mladík a všichni se náramně bavili jeho hudebním stylem, zpívali i místní. Před půlnocí se rozdávaly dětem dárky, které měly nahradit Vánoce, to bylo radosti! Jednou větou řečeno, byl to opravdu velice příjemný večer. 

Úsměvy na dětských tvářích a také fakt, že jsem v táboře potkala několik inteligentních a anglicky mluvících osob mě přiměly k rozhodnutí docházet do Kofinou dvakrát týdně a pomoci s čím bude potřeba. Během tří měsíců jsem zde navázala hlubší přátelství s rodinou učitele angličtiny ze Sýrie, naučila se pár slov arabsky a ujistila se v názoru, že všechny děti z celého světa si zaslouží bezpečí, lásku a důvod se radovat. A takový zůstane můj názor na celou uprchlickou krizi. Můžeme soudit koho chceme, lidé jsou dobří i špatní na všech kontinentech, ale děti by nikdy neměly trpět a pomoc si zaslouží za každých okolností! ZDE si můžete přečíst příběh výše zmíněné rodiny, která uprchla ze Sýrie před válkou. Je to typický scénář - stovky nachozených kilometrů, veškeré úspory vynaložené za platbu pašerákům, věci (včetně důležitých dokladů) vyházené z lodi do moře, přes dva měsíce na útěku, a to vše se dvěma malými dětmi. 

Tento článek jsem nazvala "Kde končí hranice lidské solidarity?" a v jeho závěru se musím přiznat, že na tuto otázku neznám odpověď. Po návratu domů jsem se setkala s rozporuplnými reakcemi na mou práci v uprchlickém táboře. Někteří ji uznávali, ba dokonce obdivovali a jiní mě zase odsoudili či si začali myslet, že jsem se dočista zbláznila. Co na to říci? Asi jen, že věřím ve slova jediného prezidenta naší novodobé republiky, kterého uznávám, o tom, že... "Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku, je přesně tím co otevírá dveře zlu." Hranice mé solidarity se po absolvování EVS projektu v zahraničí hodně posunuly. Jsem za to ráda, jelikož se mi bude zase žít o něco lehčeji, tím hlavně myslím, soustředit se na věci, které mají v životě opravdový smysl.